Ranní úvaha

Když se slunce vzdaluje a svět se halí do podzimních barev, začne se snášet magická atmosféra, která jako by chtěla mluvit. Zaznívá šustění suchého listí, praskání dřeva v kamnech nebo vzdálené štěkání znuděného psa. Do toho voní chryzantémy, je cítit jemný kouř z dalekého pálení ohňů, na všechno padá chladný závoj. Slunce nás opouští, říše tmy je na dosah.

Nemáme čas na smrt. Nemáme čas ji prožít. Chápete, nemyslím naši vlastní, tu si užijeme, až nastane. Ale těch, kteří odcházejí. Zpráva o smrti někoho, koho jsme znali, přijde a za ní hned další, jiná, většinou nicotná, chodí jedna za druhou jak vlna za vlnou a odliv je příliš krátký. „Ach, to je mi líto, tak on/ona už taky odešel.“ Když někdo odejde, zhasne jeden plamen. Dokud hoří, je tu stále se mnou. A s ním i světlo a o něj právě jde.

Když před lety získala Nobelovu cenu za literaturu Louise Glück, potěšilo mne, že ji dostala právě za poezii, a zároveň mne tehdejší zdůvodnění inspirovalo k úvaze o souvislosti s architekturou. Hodnocení poroty tehdy vyzdvihlo schopnost její poezie propojovat osobní emoce a prožitky s universálními, existenciálními, všem společnými otázkami.

Mám jeden špatný zvyk; chci říct, k jednomu ze špatných zvyků se můžu přiznat. Ne snad proto, že byl tak zajímavý. Ale možná se díky tomu zlozvyku dozvím, jak se věci mají.

Odhlédneme-li od domácích mazlíčků, musíme si přiznat, že v minulosti to s námi neměla zvířata vůbec snadné. V poslední době se sice leccos zlepšilo, ale jak se říká, máme ještě velké rezervy. Zatímco například v Severní Americe v národních parcích často narazíte na tabulku s upozorněním, že doma jsou tam medvědi a vy tam jste jen na návštěvě, u našich východních sousedů jsou chlupáči nesmyslně vybíjeni kvůli střetům a incidentům, které často spíš než oni způsobí sami lidé.

„Chyť se mě za ruku!“ Říká to netrpělivě, skoro až nerudně. Chlapeček pochopí a poslušně se chytí. Na zebru vykročí spolu. Ruka v ruce. Jednou je to máma a dítě, nastavená dlaň před semaforem a malá pracička, která do té velké vklouzne skoro automaticky.

Většina knih, které najdeme na pultech a jsou označovány za bestsellery, jsou jen šikovným či méně obratným řemeslným výrazem toho, co je ve vzduchu, o čem se hovoří v televizi a píše na sociálních sítích, co chtějí lidé v dané chvíli slyšet, co rezonuje s jejich konvenčním cítěním a co navazuje na dobové myšlenkové vzorce.

V sedmdesátých letech minulého století jsme získaly s mámou malý byt v Plzni, v dělnické čtvrti u Škodovky. Musely jsme si ho upravit, trochu do něj investovat, ale pak byl nájem šedesát korun. Topilo se tam ještě uhlím.

Zařekl jsem se, že nebudu psát o svém životě se štěnětem. Jenže o čem mám psát? Každý to ode mě teď očekává, někdo dojatý, někdo s neskrývanou škodolibostí.

Jet na jih se musí. Vzdálíme se, jak si to malujeme, od povinností, úkolů, škol, festivalu, co se žil dva měsíce v obou patrech domu. Ještě když odjíždíme, dům je vzhůru nohama, bloudíme v něm a neustále něco hledáme… Cesta na jih, nás, říkáme si, vytrhne, posílí, odpoutá. Jenže předem jsme si koupili jen čtyři místa v nočním vlaku do Bologne. Nic víc jsme nedokázali.

Zdá, že divadelní hru, která by postihla dramatické a převratné události prvních dvou dekád 21.století, zatím nikdo nenapsal. Divadlo je poměrně rychlé médium – ve srovnání s filmem nebo literaturou – tedy v případě, že nejde o velký divadelní dům, který plánuje repertoár na roky dopředu.

Kdysi jsem se od svých srbských přátel dozvěděla, že i u nich existuje dětská říkanka nabádající hlemýždě, aby vystrčil tykadla. Jenže na rozdíl od té české, která šnečkovi slibuje krejcar na tvarůžky, balkánská plži vyhrožuje, že dostane sekyrou do hlavy. Když se ke mně dostala i anglická verze, která šneka vybízí, ať vyleze z ulity, jinak bude bit, až zčerná na uhel, začala jsem pátrat.

Cesta se prudce svažuje do hlubokého údolí říčky. Ze strmých svahů ční vysoké buky, které se derou ke světlu, jehož není v úzkém kaňonu zjevně nadbytek. Šedostříbrná barva hladké kůry kmenů táhnoucích se v heroické vertikále vzhůru neodbytně připomíná gotické sloupy, drobné listoví v korunách, hrající všemi odstíny té zvláštní světle zelené až zlaté, rozzářené v pozdně odpoledním podzimním slunci, propouští světlo a barvy nezachytitelné foťákem.

Do údolí Val Lumnezia ve švýcarském Graubündenu jsme se vrátili po pár letech a chtěli navštívit stavby, které zde mezitím vznikly. Pár jsme si vytipovali a až později mi došlo, že jsme instinktivně vybírali nejen podle autorů, ale především podle účelu. Zůstaly ty, jejichž hlavním posláním je zlepšení místa, společnosti a života, jakkoli i ostatní měly zajímavou formu.

Dokončil jsem právě jeden velký ediční projekt, na kterém jsem strávil s přestávkami několik let života: historický pramen z prvních dekád minulého století. Musím se přiznat, že jsem zažil řadu okamžiků, kdy jsem propadal malomyslnosti.

Americká novinářka Ann Applebaum před časem poznamenala, že ruská propaganda se rozpadá, protože funguje pouze tehdy, když je v ní alespoň zrnko pravdy. Nyní se ale proměnila v čirou lež, které už jen těžko kdo uvěří.

Jihomoravská pole jsou jako otevřené dlaně. S remízky a cestami jako by měly i prsty, které se snaží uchopit horizont. A na obzoru těch zvoucích rukou a na konci obce Nesvačilka stojí válcová dřevostavba s jemnou špicí. Kaple Panny Marie Bolestné je něčím mezi stromem, majákem, úlem a chrámem. Úchvatně jednoduchá a uvnitř působivá díky souhře pronikajícího světla.

Jednou ze sfér, v níž momentálně hrají generativní umělá inteligence a rozsáhlé jazykové modely velkou roli, je překvapivě literatura. Už teď se diskutuje o tom, jestli umělá inteligence připraví překladatele o práci, nebo jestli se bez práce špičkových překladatelů – a zvlášť v oblasti náročné, umělecké prózy – prostě neobejdeme.

Léto se přehouplo do podzimu a tady na jižní Moravě, kde žiju, nám konečně chvílemi prší. Chodím v dešti, záměrně bez deštníku, protože po měsících, kdy byly z nebe padající kapky jen vzdálenou vzpomínkou, působí nynější přepršky jako vítaná a osvěžující mana.

Když jsem studoval v Řecku, do univerzitní učebny si pravidelně chodil lehnout pes. Ležel vzadu za lavicemi a nikomu nepřekážel. Po vyučování šel… – chtěl jsem říct domů, ale ten pes žádné doma neměl.

Až někdo z vědců rozluští, za jakých podmínek se houbové zárodky mění v plodnice, dostane Nobelovu cenu. Já zatím žádné teorie nepíšu. Jen chodím po lipnických lesích a pozoruji. – Trpělivě sbírám příběhy a jsem zvědavá, co najdu. Vědec by řekl, že „shromažďuji data“.

Pořídil jsem si do telefonu aplikaci na rozpoznávání ptáků. Zachytit neustále se pohybující a v různě vysokém roští či stromech mizející opeřence fotoaparátem se mi moc nedaří. Zato určování ptačích druhů podle zpěvu mě baví nesmírně.

Sledoval jsem seniorku v páté řadě kostelních lavic s opatrnou nervozitou. Většina publika byli junioři a juniorky, jak je na festivalu mládeže obvyklé, část návštěvníků tvořili nejspíš jejich rodiče, tedy lidé kolem čtyřicítky, možná padesátky.

Za komunismu jsme měli tak malé platy, že jsme nemohli na dovolenou s dětmi jet nikam. V nových poměrech jsme sice začali vydělávat trochu víc, ale v té době po převratu jsme o dovolené doháněli hlavně resty z běžného roku. A protože jsme měli koně, byla většina naší dovolené naprosto pracovní. To proto, že jsme v létě dělali seno.

Probudil jsem se a zrak mi padl na jméno Simon Wiesenthal. Je na knize, kterou máme doma spoustu let. Jmenuje se „Spravedlnost, nikoli pomstu“. Ohlédnutí autora za vlastním životem, bilancování s osmi křížky na krku. A taky poslední velká věc, kterou napsal – i když potom žil ještě skoro dvě desítky let.

Znáte supa? Také odjinud než ze zoo, kde apaticky zírá na rozpolcená kravská žebra, zatímco po nich sem tam pochodují mouchy? V jihošpanělském Albacete k vidění jsou. Nad řeky Taibilla nebo Mundo tu strmí pískovcové stěny a v nich je dostatek proláklin, otvorů a rozsedlin, ve kterých se supům dobře bydlí.

Zpětně se mi putování Srí Lankou zdá jako čirá halucinace. Sen, který se vynořuje z jezera ve starobylém královském městě. Poskakuje na terase jako zlověstně krásný makak. Šeptá jako divoké stromoví džungle. Je fialový jako vodní lilie a narůžovělý jako lotosové květy obětované na oltáře buddhů.

Nahlédněme dnes do jedné dokonalé domácnosti dokonalého domu s dokonalým rodinným životem. Domácnost voní v kuchyni vanilkou, v pracovně knihami, ložnice má ve dne vůni levandule, v noci voní po růži.

Říká se, že lidi nečtou. Říká se to často. A často to není pravda. Nebo spíš, lidi čtou, ale nějak jinak než dřív. V poslední době mi totiž chodí pozvání do bookclubů, čtenářských klubů. Jsou to menší, nebo větší komunity lidí, které fungují ve větších, nebo menších místech a schází se, aby nejdřív každý zvlášť knihu přečetli a pak si o ní společně povídali.

Stáli jsme s přáteli na šumavském vrchu Hohen Bogen a dívali se do Bavorska. Za zády nám trčelo dlouho nepoužívané odposlouchávací zařízení americké armády, dva obří betonové sloupy a několik kulovitých objektů, také baráky bývalé ubytovny. Komplex byl oplocen, ale brána otevřena, neboť vyšší z věží slouží jako turistická rozhledna.

V žádném jiném městě na světě, než v Berlíně nenajdete poblíž sebe tři památníky holokaustu věnované obětem z řad Židů, Romů a LGBT komunity. Nejen že jsou veřejně přístupné 24 hodin, 7 dnů v týdnu, ale hlavně byly postavené v centru samotného Berlína, pár kroků od symbolických míst celé země – Braniborské brány a Bundestagu.

Pro ty, kdo vltavské Ranní úvahy poslouchají z éteru, připomínám, že na webu Českého rozhlasu jsou dostupné také v písemné podobě a jsou opatřené titulky stejně jako novinové fejetony. Můj dnešní příspěvek je nadepsán „Vítrný medvídák“ a čtenáři si při jeho spatření možná pomysleli, že se v nadpisu vyřádil internetový šotek, anebo povytáhli obočí nad mou soudností.

Letos jsem měl příležitost podílet se na knižním projektu, který se zabývá československými cestovatelskými plakáty. O co jde? S rozvojem cestování, turistiky, ale také s potřebami mezinárodní reprezentace nové republiky se od začátku 20. století formuje specifický žánr plakátu, jenž vybízí k návštěvě všemožných míst naší země.

Kdysi jsem pracoval v redakci nakladatelství Odeon, ještě toho starého, původního. Hlavním pilířem jeho produkce byla překladová literatura, a proto jsme v každém oddělení měli k dispozici různé dvojjazyčné slovníky. A samozřejmě taky slovníky výkladové a encyklopedie.

Podílím se na vyhnání holubů z místa pod mým oknem, kde celé roky žili, družili se, množili se, pokorně sedali na vejcích a krmili mladé, dokud nevylétli z hnízda. Můj vztah k nim prošel velkou proměnou. Nejprve mi byli lhostejní. Než jsem se přestěhoval do staré zástavby na Vinohradech, znal jsem je jen z parků a náměstí.

Mirek zpívá krásně a pije hodně. A vypráví. Jak tehdá ve Slavonicích, když vyháněli Němce, se v noci rozbučely krávy. Nepodojené, nenakrmené. Opuštěný dobytek řval, bučel a vyváděl až do rána.

„Nikdy jsme neskrývali, že otevřené, tajné i potenciální nepřátele našeho státu chceme zničit... Musíme zločince zneškodnit ještě dřív, než se zločincem stane... Jako výsledek chceme obžalobu, která obstojí. Jak ji docílíte, je nám lhostejné... Strana nám často ukládá povinnosti, které představují pro naše svědomí břemeno. S tím se musíme vyrovnat. To se daří jen tehdy, když víme, že strana a její vůdce je naším nejvyšším zákonem.“

Když zavřu oči, vidím barevné modlitební praporky připevněné na provazech. Žlutá, zelená, červená, bílá a modrá. Bývají rozvěšené v horských sedlech, nad řekami nebo kolem buddhistických stúp. Jsou to modlitby přející užitek a štěstí všem bytostem, které má vítr roznášet do daleka.

Jestli je něco, co za poslední dobu překonalo mé očekávání, co mě rozradostnilo a vzbudilo ve mně naději, že svět má i své lepší stránky, pak je to Dženanin útulek v Sarajevu.

Historické hlavní náměstí v saském městě Pirna vytváří idylický obraz. Dalo by se říci ikonický. V 18. století ho s názvem „Tržiště v Pirně“ namaloval italský malíř Canaletto. Na náměstí dokonce stojí prázdný rám, skrz který se můžeme podívat na totožný záběr, zároveň město každý rok pořádá historické oživení obrazu, známé jako „Canalettobild live“, kdy ho místní obyvatelé v dobových kostýmech živě inscenují.

V roce 1926 publikoval americký deník Ludington Daily News článek s titulkem: „Detroitští bandité využívají psychologii při vykrádání bank. Přepadají pokladní na ulici a otázkami je přivádějí k šílenství.“

Je paradoxní realitou současného přeinformovaného světa, že nás sebekvalitnější fakt, poznání, dokonce i pravda zároveň obohacují a zároveň ochuzují. V životě asi neexistuje nic jednoduše přímočarého, vše se rozpadá na různě se proplétající a mnohdy protikladné aspekty. Je nejspíš správné říct, poznat, přijmout, že když je něco nebezpečné, je lepší se tomu vyhnout.

Anglo-americký básník a esejista Wystan Hugh Auden není českým čtenářům příliš známý, neexistuje, pokud vím, ani žádný knižní překlad jeho básní; je zastoupen pouze v některých antologiích, ojedinělé básně jsou v češtině dostupné na internetu, např. jeho slavné Pohřební blues, které v překladu Miroslava Macka začíná verši:Vypněte telefon, zastavte čas,psovi, ať neštěká, kost hoďte zas.“

Když se člověk na poloostrově Salento, což je podpatek italské boty, podívá ráno přes moře směrem na východ, uvidí linii hor. Je to pobřeží Albánie, která je odsud vzdálená přes Otrantský průliv asi tak 70 kilometrů. Země, o níž víme málo a která nemá zrovna skvělou pověst: albánské gangy pronikly i do televizních detektivek.

Kdyby tak někdo sepsal názvy všech českých rybníků, to by vznikla krásná a zajímavá sbírka, zněla věta v jakémsi pojednání o rybnících, které jsem četl někdy dávno v dětství a už si samozřejmě nepamatuji, co to bylo za text. Často si na ni však vzpomínám, když se ocitnu v jižních Čechách. Byla by to krásná práce, souhlasím; pokud to ještě nevzal někdo jiný, klidně bych se do toho pustil. Komorník, Křivohlav, Dřevo.

Řeckému ostrovu Korfu se říká zelený. V téměř 40 stupních Celsia ale všechno zelené zežloutne nebo zešediví bílým prachem z cest a teprve první deště barvu navrátí. Ostrov má ale dostatek spodní vody, sluneční peklo přežije.

Žijeme v době, kdy – zdá se – se od nás očekává, že budeme neustále růst. Zlepšovat se, vzdělávat, efektivně žít. Vlastně nejenom my. Neustálý růst je určitou mantrou posledních dekád vůči ekonomice, kvalitě života a lecčemus dalšímu. Máme být výkonnější zaměstnanci, pozornější rodiče, inspirativní partneři, zodpovědní občané.

Vždycky mě fascinovaly utopistické architektonické projekty a návrhy, i když velké ideje s cílem vytvořit lepší svět skoro nikdy nedopadly dobře. Snahy vyřešit velké problémy lidstva jedním jednoduchým řešením jako by byly skokem do propasti. Už když se podívám na to, proč a jak vznikla idea obchodních center, je tato zákonitost zřetelná. Na začátku této myšlenky byl vídeňský architekt Victor Gruen, který emigroval do Ameriky.

Vyrazit ráno sama do ulic města, o němž nic nevím. Vyjít z hotelu, rozhodnout se pro jeden směr a tím se vydat. To se mi nedávno podařilo v dánském Aarhusu; nový den mohl přinést cokoli.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.